Z CHEMNITZ DO PRAHY A ZPĚT
Evropská jízda míru 2021 (Chemnitz - Praha - Chemnitz) se ve dnech 11. a 12. září 2021 více než vydařila. Více než 80 účastníků z Německa a České republiky ujelo společně v pelotonu 400 km v rámci procesu Hlavního města kultury 2025.
Jezdci museli svalovou silou překonat přibližně 5500 metrů výškového rozdílu, aby dokončili dvě náročné etapy z Chemnitz do Prahy a zpět.
Jsme obzvláště hrdí na to, že všichni účastníci dorazili k památníku Karla Marxe v neděli přesně v 18 hodin bez jediného odpadnutí.
Abychom zdůraznili kulturní propojení umění a sportu, navštívilo na trase 15 měst a obcí, které jsou součástí uměleckého projektu "Purpurová stezka". V sobotu a v neděli trasa vede přes Augustusburg, Zschopau, Olbernhau, Annaberg-Buchholz a Zwönitz - stezka mezinárodního umění.
EVROPSKÁ MÍROVÁ JÍZDA V ČÍSLECH
DISTANCE
MĚŘIČ VÝŠKY
CYKLISTÉ:UVNITŘ
NĚKOLIK SLOV OD KAI
Kai Winkler, jeden z iniciátorů a sám sám nadšený cyklista, vysvětluje myšlenku Evropské jízdy míru: "Když se v roce 2005 "Když jsme loni přivezli do Berlína BidBook s 39 cyklisty, tak jsme se rozhodli, že se do Berlína a Chemnitz následně získal titul Evropského hlavního města kultury, jsme se rozhodli, že se budeme snažit, aby se Chemnitz stal evropským hlavním městem kultury. hlavního města kultury 2025, všichni jsme se rozhořeli." Winkler pokračuje: "Poté bylo jasné, že se opět dostaneme do sedla. Znovu. Cyklistů je nyní zhruba dvakrát tolik a my jsme na cestu do Prahy opravdu těšíme."
Naše dobrodružství začalo v sobotu ráno na stadionu na Gellertstraße, domácím hřišti klubu Chemnitzer FC.
Za méně příznivého počasí, ale přesto s velkou motivací, se všichni účastníci sešli na startovní čáře EPR21 krátce před osmou hodinou ranní, aby si vyslechli několik motivačních slov od mírového jezdce Thomase Bartha a provozovatelů Muzea jízdy míru v Kleinmühlingenu.
Všichni startující společně opustili město rozděleni do dvou pelotonů a za velkého potlesku obyvatel Chemnitz se vydali na 200 kilometrů dlouhou cestu směrem do České republiky.
Ohlasy účastníků
Dobrý den, milí organizátoři,
zorganizovali jste skvělou akci.
Vše bylo perfektní.
Trasa, ochrana trasy, stravování, příjemní pomocníci, ubytování, servis, oblečení, prostě paráda!
Myšlenka, že všichni pojedou a přijedou společně, byla také velmi dobrá.
Pokud se bude opakovat, určitě tam zase budu. Pokud nebudu moci být řidičem, také rád pomůžu.
Takže ještě jednou děkuji za krásný, zážitky nabitý víkend.
Thomas Weiser
Dobrý den, milý týme Fit4Bike,
rád bych vám ještě jednou poděkoval za tuto fantastickou akci. událost. Byl to skvělý zážitek, na který budu navždy vzpomínat. navždy v mé paměti. Stále na mě dělá dojem nadšení a profesionalita, s jakou se nadšení a profesionalita, s jakou jste výlet zorganizovali. a profesionalitou, s jakou jste cestu zorganizovali a realizovali téma "Hlavní město kultury 2025".
Respekt k vaší práci, energii, kterou jste investovali, a výdrž ve vozidlech.
Ještě jednou mnohokrát děkujeme a přejeme příjemné zážitky!
Sascha Brandt
Milý Kai a celý tým EPR,
rád bych vám poděkoval za vytvoření a vedení Mezinárodní jízdy míru 2021.
Organizace akce byla skvělá, lidé (tempovací vozy, maršálové na motorkách, policejní doprovod, pracovníci občerstvovacích stanic, překladatelé) byli velmi úhlední a ochotní. Vzhledem k tomu, že se jednalo o 1. ročník, odvedli jste úžasnou práci!
Tuto akci řadím mezi 3 nejlepší motorkářské akce v mém dosavadním životě a jsem vděčný, že jsem mohl být její součástí a trochu přispět k celé myšlence EPR.
Přeji celému týmu hodně štěstí do budoucna.
Špičková práce, dámy a pánové!
Tomáš
Vážený týme FIT4Bike,
Chtěl bych vám moc poděkovat za mimořádně krásnou a skvěle zorganizovanou vyjížďku do Prahy a zpět. Asi si jen dokážu představit, kolik práce za tímto projektem stálo. Myslelo se opravdu na všechno. Velký dík patří také všem pracovitým pomocníkům kolem cesty. Dodnes je mi záhadou, jak jste dokázali během maximálně dvou hodin postavit, demontovat a znovu postavit občerstvovací stanice včetně toalet. I později v hotelu byla kontaktní osoba ihned opět na místě a velmi kvalifikovaně zorganizovala uložení kol.
V žádném okamžiku jsme neměli pocit, že byste neměli situaci pod kontrolou.
Zkrátka a dobře: Ještě jednou díky za 100% úspěšný víkend a obrovský respekt za práci, která za ním stála.
Daniel Frank
Vážený týme EPR,
Rád bych vám všem ještě jednou poděkoval za skvělou akci, zejména za její mega organizaci. Nikdo z nás si asi nedokáže představit, kolik energie, úsilí a času stálo její uspořádání.
Je také skvělé, že se nikdo vážně nezranil.
Přeji vám vše nejlepší, pokračujte v dobré práci a třeba se zase někdy uvidíme!
Alexander Silex
Vážený týme Fit4Bike,
Stephan a já jsme s vámi také mohli zažít tento fantastický výlet do Prahy.
Na tomto výjimečném zájezdu jsme zažili nádherné zážitky a pocítili jsme mnoho husí kůže.
Především na nás velmi zapůsobil úzký týmový duch a pouto mezi všemi jezdci a pomocníky. Jakákoli fyzická námaha šla při tomto zájezdu stranou.
Každý z pomocníků a jezdců přispěl k tomu, že to byl nezapomenutelný víkend.
Jedním z mých výjimečných okamžiků byla občerstvovací stanice v Bärensteinu.
Na chvíli jsem zapochyboval, zda se dostanu domů a zda to přece jen nemám vzdát. Pak jsem uviděl s láskou připravené sendviče s pomazánkovým salámem. A dámy na ně "nakreslily" symbol kola. Motivační slova od mých týmových kolegů a tato pozornost věnovaná detailům mě opět naplnily optimismem a dodaly mi poslední impuls, který jsem potřeboval na závěrečný úsek do cíle v Chemnitzu!
Tento zážitek s vámi je prostě k nezaplacení. Moc za to děkuji!
Rádi bychom byli součástí tohoto týmu i příště!
Stephan a Noémi
Lieber Kai, liebes Team von Fit4Bike, liebe Betreuer, liebe Sponsoren,
nun liegt er schon fast vier Wochen hinter uns, der European Peace Ride. Zeit um das Ganze nochmal in Ruhe Revue passieren zu lassen. Für uns als ambitionierte Hobbyfahrer ist es immer etwas ganz Besonderes, an so einem Event teilnehmen zu können und man macht sich natürlich so seine Gedanken dazu. Ich finde die Idee, die Friedensfahrt wieder aufleben zu lassen, genial und ich bekomme regelmäßig Gänsehaut, wenn ich mir vorstelle, dass das vielleicht in 2025 der Fall sein soll und das Ganze von Chemnitz aus initiiert wurde. Deshalb war die Freude auch groß, dass der diesjährige European Peace Ride trotz aller Corona-Widrigkeiten doch noch stattfinden konnte. In diesem Zusammenhang gilt dem Orga-Team ein riesiges Dankeschön und größter Respekt, wie Ihr es geschafft habt, in der kurzen Zeit das alles noch möglich zu machen.
Wir hatten uns wieder entschieden, zusammen mit unseren Freunden die Tour auf dem Tandem zu absolvieren. Sorge bereitete mir jedoch im Vorfeld nicht die Entfernung, die ist mit dem Tandem genauso gut zu bewältigen, nein, die zu absolvierenden Höhenmeter machten mir Sorgen. Ich habe meinen Mann mehrfach vorher darauf angesprochen, auch in der Erinnerung, dass uns auch bei Fichkona die ersten Etappen mit den Höhenmetern enorm zu schaffen gemacht hatten, da das Tandem seine Stärken nicht am Berg sonder eher auf der Geraden bzw. bergab hat und es sehr schwer ist, einen guten Rhythmus in einer Gruppe mit Rennrädern zu finden. Aber er beruhigte mich immer wieder und ich vertraute auf seine gute Verfassung. Bei mir hatte eine Sprunggelenksfraktur im Frühjahr zu einem herben Trainingsrückschlag geführt. Zu allem Unglück erkrankten wir dann Anfang August noch an Corona, was uns dann trainingsmäßig natürlich auch entsprechend ausbremste. Im anschließenden Urlaub im Zillertal konnten wir dann aber unsere Verfassung an einigen Bergen testen und konnten mit gutem Gefühl feststellen, dass Corona keine gravierenden Spuren hinterlassen hatte. Und dann war es endlich soweit. Der European Peace Ride stand an.
Am Samstag in der Frühe ging es los: Als ich nachts um 4 Uhr aufwachte und die Regentropfen auf das Dachfenster plätschern hörte, war ich erst einmal gefrustet: Bei Regen in solch eine Tour zu starten, macht nicht wirklich Spaß, aber so ist es nun einmal. Auf dem Parkplatz am Stadion an der Gellertstraße trafen sich dann alle und als die Friedensfahrt-Hymne zum Start erklang, war da schon ein bisschen Gänsehautfeeling dabei. Leider war das Wetter wieder einmal anders als angesagt und leichter Regen und Nässe sollten uns noch ziemlich lange an diesem Tag begleiten. Auf der Hinfahrt nach Prag waren 197,55 km und 2.483 hm zu bewältigen. Die insgesamt rund 80 Fahrer waren in zwei Gruppen aufgeteilt, die durch entsprechende Begleitfahrzeuge zusammen gehalten wurden. Außerdem begleiteten uns einige tschechische Motorradfahrer, die uns die Kreuzungen frei machten, was das Fahren deutlich entspannter machte als immer wieder Abbremsen und Beschleunigen müssen. Wie erwartet, war es trotzdem nicht ganz einfach, da uns das Feld an den Anstiegen immer wieder ausbremste und wir die Schwungmasse des Tandems nicht ausnutzen konnten, sondern das doch eher träge Tandem quasi aus dem Stillstand die Anstiege hinaufkämpfen mussten. Manchmal legte das Feld ein Tempo vor, dass man dachte, es wäre doch ein Rennen und jeder wolle der Erste sein. Steffi vom anderen Tandem zweifelte auch schon an sich, warum sie sich nicht lieber aufs Rennrad gesetzt hatte, aber egal, wir wussten ja, worauf wir uns eingelassen hatten und warum uns das Tandem fahren soviel Spaß macht: Es ist halt immer etwas Besonderes, wenn man so eine Strecke gemeinsam meistert und nicht für sich alleine. Also fuhren wir immer mit Blick auf die nächste Verpflegungsstation, die wie immer super organisiert waren. Selbst Ständer für die Räder waren vor Ort. Und Dixies. Das ist schon der Wahnsinn, an was Ihr immer alles denkt. Unterwegs kamen wir an einem schlechten Bahnübergang vorbei, die Schienen waren zu hoch und die Feuchtigkeit tat ihr Übriges: Nachdem bereits ein Begleitmotorrad gestürzt war, rutsche auch noch ein Radfahrer auf der Schiene weg und stürzte. Der nächste hatte dann noch die Wahl zwischen „Drüberfahren“ oder sich selbst zu Boden begeben und entschied sich wohl selbstverständlich für Letzteres. Beide konnten durch das DRK-Team gut versorgt werden und sofort wieder aufs Rad steigen. Am späten Nachmittag hatte ich das Gefühl, dass das Feld deutlich entspannter unterwegs ist und als dann an der eigentlich letzten Verpflegung noch die Pause verlängert wurde, war klar: Wir waren wohl doch zu schnell unterwegs gewesen. Die Fahrt durch Prag zum Marienplatz war dann auch ein Erlebnis für sich: Extrem viel Pflasterstrecke, Engstellen zwischen Straßenbahnschienen u.ä. Da waren wir auf dem Tandem mit den breiteren Reifen deutlich im Vorteil und ich war froh, dass hier alle heil durchkamen und nichts passierte. Nach nahezu genau 10 h Fahrt rollten wir dann ziemlich geschafft in Prag ein. Dort gab es einen Empfang u.a. durch die Bürgermeister von Prag und Chemnitz und anschließend Musik. Zum Glück war es mittlerweile trocken und auch angenehm warm. Aber wir waren dann doch ziemlich geschafft und machten uns bald auf den Weg in unser Hotel. Mit Blick auf den bevorstehenden nächsten Tag (213,53 km und 2.632 hm) wurde der Abend auch nicht allzu lang. Die anstehende Etappe war länger und mit mehr Höhenmetern versehen, insbesondere verriet das Höhenprofil einen längeren Anstieg, der mir nach den Erfahrungen des ersten Tages zunehmend Sorgen bereitete.
Um sechs Uhr war das Frühstück geplant, aber irgendwie war das Hotel dann anderer Meinung und wir durften uns erst eine halbe Stunde später für den Tag stärken. Gern hätten wir dann auch den Wecker später gestellt, aber naja, sowas weiß man ja vorher nicht. Trotz der Verspätung hatten manche von uns die Ruhe weg und ließen sich auch nicht aus dem Konzept bringen. Während die ersten schon unterwegs zum Treffpunkt waren, holten andere noch eine Tasse Kaffee. Aber irgendwie haben wir es dann doch alle pünktlich zum Marienplatz geschafft, um wieder gemeinsam auf die Tour zurück nach Chemnitz zu starten. Bereits auf dem Weg aus Prag heraus hatten wir die ersten 450 hm hinter uns. Das fühlte sich gut an. Das Wetter war deutlich besser als am Vortag. Wir sortierten uns diesmal auch eher im vorderen Bereich des Feldes ein, dort fährt es sich deutlich entspannter, da man viel weniger mit dem Ziehharmonikaeffekt nach Kurven und Hügeln zu kämpfen hat. Irgendwann, im Wald, als die Straße noch feucht war und teilweise Schlamm auf der Straße uns alle zum vorsichtigeren und langsameren Fahren zwang, hörten wir ein lautes „Stop“ aus dem hinteren Feld. Leider war doch jemand gestürzt, konnte aber wiederum gut versorgt werden und es ging weiter. Irgendwann kam dann ziemlicher Wind auf und wenn man mit dem Tandem einmal aus dem Windschatten des Feldes rausgefallen war, war es quasi unmöglich, aus eigener Kraft wieder an das Feld ran zufahren. Aber – und daran hätte ich vorher nicht geglaubt – selbst ein schmales Rennrad konnte uns so viel Windschatten bieten, dass wir es mit dessen Hilfe schafften, wieder zum Feld aufzuschließen. Vielen Dank nochmal dafür. Irgendwann war es dann soweit, wir stärkten uns an einer Verpflegung und wussten, als nächstes steht der längere Anstieg an. Hierfür wurden die Gruppen aufgehoben und wir wollten uns auf dem Berg alle wieder sammeln, sodass jeder sein Tempo fahren konnte. Der Berg zog sich natürlich in die Länge und wir verloren schnell den Anschluss zum Feld. Als dann Jens mit dem Begleitfahrzeug das hinter uns liegende Tandem und damit unsere Freunde ein Stück mit nach oben nahm, waren wir wohl die Letzten des Fahrerfeldes. Kai und Katja fuhren mit dem Begleitfahrzeug mit uns. Als Kai meine Frage bejahte, ob wir genug Zeit hätten, um aus eigener Kraft nach oben zu fahren, war ich erleichtert. Wir fuhren dann mit dem anderen Tandem zusammen weiter und Kai versuchte alles, um uns abzulenken. Plötzlich schallte „Highway to hell“ aus den Lautsprechern des Skoda, den beiden mussten bald die Ohren abfallen, aber mich hat das megamotiviert und mit Musik machte das Strampeln ja auch deutlich mehr Spaß. Lustig war, als kurz vor der Kuppe Anton plötzlich zu Fuß neben uns auftauchte, um uns zu sagen, dass es dann oben ziemlich zügig weitergeht und wir uns nicht allzu lange ausruhen sollten. Aber das hatten wir gar nicht vor, der Berg war geschafft und ich war ziemlich begeistert, als uns dann das gesamte Fahrerfeld applaudierend auf dem Berg empfing. Wie besprochen, fuhren wir direkt weiter. Damit hatte aber wohl keiner gerechnet, sodass wir bereits an der nächsten Kreuzung halten mussten, da noch gar kein Begleitfahrzeug da war. Später am Verpflegungspunkt Bärenstein angekommen, zweifelte ich dann langsam, ob wir es pünktlich nach Chemnitz schaffen würde. Es lag ja noch ein ganzes Stück Weg vor uns. Das Tempo war danach dann auch ziemlich hoch, aber es waren ja kaum noch Anstiege dabei. Es war ein schönes Gefühl, sich der Heimat und unserem Ziel – dem Karl-Marx-Kopf – zu nähern. Eigentlich waren wir ja wie viele andere schon fast an unserem zu Hause vorbeigekommen, aber der Weg führte uns natürlich noch nach Chemnitz. Am Straßenbahnmuseum gab es dann nochmal einen kurzen Stop, wir wurden von vielen Chemnitzer Radfahrern empfangen. Und dann ging es auf die letzten km bis ins Zentrum. Leider mussten wir dort – im Gegensatz zur restlichen Tour – an jeder Kreuzung halten. Aber dadurch schafften wir es, genau um 18 Uhr auf die Brückenstraße einzubiegen, wo wir von vielen Chemnitzern empfangen wurden. Wir drei Tandems fuhren gemeinsam und hielten uns an den Armen und freuten uns riesig, dass wir die Tour gemeinsam gemeistert hatten und keiner trotz aller Widrigkeiten aufgegeben hat. In diesem Moment hatte ich – wie schon so oft nach solchen Touren – Tränen in den Augen, weil es einfach Spaß macht, so etwas gemeinsam zu erleben.
Umso wichtiger ist es mir, all denen Danke zu sagen, die so etwas möglich machen und zu so einem unvergesslichen Erlebnis machen. Dazu gehört das gesamt Team von Fit4Bike und der CWE, die tschechischen Motorradfahrer, die uns den Weg frei gehalten haben, die vielen fleißigen Helfer an den Verpflegungsstationen — auch wenn wir während der Tour zu angespannt sind, um Euch das zu zeigen, wissen wir doch genau Eure Unterstützung zu schätzen und erachten es nicht als selbstverständlich, dass Ihr Euch am Wochenende mit auf den Weg macht, um uns zu verpflegen. Vielen vielen Dank dafür! Danke auch an das Technikteam und das DRK-Team, das uns die beiden Tage begleitet hat. Für mich ist es ein beruhigendes Gefühl, kompetente Kollegen aus diesen Bereichen bei so einer Tour dabei zu haben.
Es war eine verrückte Idee, aus der die erfolgreiche Berlintour zur Übergabe des Bidbooks 2020 entstanden ist. Ich bin mir sicher, dass diese Tour neben anderen Dingen einen großen Anteil an der Ernennung von Chemnitz als Kulturhauptstadt hat und ich bin mir genauso sicher, dass Ihr es schafft, die Idee Friedensfahrt genauso erfolgreich weiter zu entwickeln. Und ich freue mich schon darauf, zu sehen, was bis 2025 daraus entsteht.
Vielen Dank für alles und vor allem, dass ich Teil des diesjährigen European Peace Rides sein durfte.
Nancy Orgis
Splnil se mi dětský sen.
Jako dítě a teenager v 70. a 80. letech jsem každoročně sledoval jízdu míru v rádiu, v televizi a samozřejmě jsem stál u silnice, když projížděla naším městem. Člověk vždycky sní o tom, že bude u toho. Minulý víkend se mi sen splnil. Bylo mi umožněno zúčastnit se Evropské jízdy míru 2021.
Až se Chemnitz stane v roce 2025 Evropským hlavním městem kultury, zažije legendární Mezinárodní jízda míru také nový ročník. V rámci příprav na něj letos odstartoval projekt European Peace Ride dvěma etapami pro ambiciózní rekreační cyklisty.
Jednalo se o grand tour, nikoliv o závod. Jejím cílem bylo naladit lidi na rok 2025 a oživit myšlenku Jízdy míru jako způsobu sjednocování lidí. Je hezké, že s EPR přibyly minimálně dvě nové důležité myšlenky: spojení mezi generacemi a spojení cyklistiky a kultury.
V sobotu v 8:00 jsme odstartovali od stadionu na Gellertstrasse a jeli jsme asi 200 km a 2500 výškových metrů do Prahy. Tam nás v 18.00 hodin na Mariánském náměstí přivítala hymna Mírové jízdy. Následovalo oficiální přivítání primátory Prahy a Chemnitzu.
Druhý den ráno jsme za nádherného slunečného počasí opět vyrazili z Mariánského náměstí a jeli jsme po jiné trase, která měřila přibližně 215 km a 2600 výškových metrů, zpět do Chemnitz. Tam se k nám na poslední 3 kilometry připojilo mnoho lidí z Chemnitz a dokutáleli se s námi do cíle na Karl-Marx-Kopf.
Celkem nás bylo 85 jezdců a bezpečně nás vedlo a zajišťovalo několik podpůrných vozidel, německý Červený kříž a 6 českých motorkářů.
Děkujeme společnosti Fit4Bike za skvělou organizaci.
Evropská jízda míru- Mezinárodní jízda míru 2021
Minulou sobotu konečně odstartovala dlouho očekávaná první etapa EPR z Chemnitzu do Prahy. Celý týden bylo v pozdním létě krásné počasí a předpověď počasí na víkend vypadala velmi dobře. Kolem páté hodiny ranní však nebesa otevřela svá stavidla a začalo lejt. Naštěstí směrem k začátku cesty ho bylo stále méně a méně a místy dokonce úplně ustal. Startovní výstřel padl téměř přesně v 7.10 hodin a 87členný peloton se vydal na cestu. Prvních 57 kilometrů do Pockau k feed pointu 1 uběhlo v pohodě a mé vzrušení z toho, zda a jak se mi podaří jet v tak velkém poli, zcela opadlo a ustoupilo radostnému úsměvu, který vydržel až do konce. Na trase, která měřila 197 kilometrů, byly tři občerstvovací stanice, kde jsme mohli vždy na 30 minut doplnit palivo. K dispozici bylo vše, po čem srdce sportovce touží a co s velkou láskou a profesionalitou připravilo mnoho pracovitých pomocníků. Po celou dobu cesty nás doprovázela týmová a zdravotnická vozidla a několik motocyklů. Na české půdě je posílilo několik policejních vozidel. Po poslední občerstvovací stanici se tempo značně zpomalilo, protože jsme měli dobře našlápnuto a v Praze nás očekávali až v 18 hodin.
Při příjezdu a přijetí tam mi naskočila husí kůže a na tváři se mi objevil ještě větší úsměv. Po krátkém nočním spánku vyrazila celá skupina přesně v 8 hodin ráno na druhou etapu dlouhou 211 kilometrů, která vedla po jiné trase zpět směrem na Chemnitz. Za krásného cyklistického počasí jsme vytrvale dojížděli do cíle etapy, kde jsme za potlesku četných diváků v 18 hodin přesně projeli cílovou páskou - opět husí kůže.
Byla to nesmírně důstojná propagační jízda pro hlavní město kultury a oživení Jízdy míru, která mi v době, kdy se ve světě opět hlasitěji šermuje šavlemi a v mé zemi se tón zostřuje, dává větší smysl než kdy jindy. Pro mě to byl absolutní cyklistický vrchol roku 2021! Byla to prostě skvělá zábava jet v tak velké skupině stejně smýšlejících lidí. Děkuji všem účastníkům a sponzorům, kteří přispěli k tomu, že na tuto akci budeme ještě dlouho vzpomínat.
Zvláště bych chtěl vyzdvihnout celý tým Fit4Bike, který EPR zorganizoval s velkým nadšením a profesionalitou.
Prostě špička!
Torsten Prenzlow
Ahoj, miláčci,
Na tento skvělý víkend vzpomínám každý den a jsem nesmírně vděčná, že jsem tam mohla být "na poslední chvíli".
Zvláštní poděkování patří také věčně usměvavým pomocníkům a českým motorkářům. Policie v Chemnitzu by si od nich mohla vzít příklad, jak suverénně uzavřít křižovatky pro peloton.
Podařilo se vám zorganizovat téměř dokonalou akci. Už jen proto se těším na vše, co bude následovat, a rád bych se jí opět zúčastnil. V blízké budoucnosti se pokusím zúčastnit i vašich středečních kol.
Byl to pro mě výjimečný zážitek být v pelotonu s tolika jezdci. Vždyť v naší nedělní skupině je nás obvykle jen šest a známe se odjakživa. V pelotonu jsem poznal spoustu nových lidí a jejich příběhy. Odpovědi na otázku, jak dlouho jezdí na kole a jak se k němu dostali, nemohly být rozdílnější.
Peloton byl proto pestrou směsicí - od profesionálů na horských kolech, ambiciózních triatlonistů, dálkových cyklistů a běžců až po celé cyklistické kluby a klasické "nedělní okruhové" jezdce.
Sám jsem začal jezdit na kole až v roce 2017, ale jezdil jsem jen sporadicky a v prvních letech jsem zvládl jen 500 až 800 kilometrů ročně. Teprve loni jsem začal jezdit na kole více a do konce roku jsem mohl napočítat 8 000 kilometrů. Někteří jezdci v pelotonu už měli najeto přes 15 000 kilometrů.
Obě jízdy EPR byly pro mě zároveň mými nejdelšími vzdálenostmi. Jiní se již zúčastnili FichKony 10x nebo absolvovali Závod přes Alpy.
V pelotonu jsem viděl 20 let stará závodní kola, ale také S-Works za 12 000 eur z loňské sezony.
Kromě dominantních bezklíčových pedálů se objevil i jezdec s pedály s řemenem.
Tyto kontrasty na mě udělaly dojem!
A přesto jsme měli všichni jedno společné a jedno poselství:
Láska k cyklistice a mír pro všechny lidi.
